Děvčátko ze hřbitova

8. března 2012 v 15:02 | Slečna Strange |  Povídky a jiné nebezpečí
Toto je taková starší povídka, co mě napadla jen tak z větru, když jsem přemýšlela nad hřbitovem ve spojitosti s Mrtvou nevěstou. Jestli vám příjde povědomá, tož to bude asi tím, že jsem ji uveřejnila na svém starém blogu, který jsem zrušila.




Na zdi starého hřbitova sedí malé děvčátko. Ze železnou pravidelností tu usedává už asi patnáct let. V drobných ústech cucá bonbon neznámé příchuti. Světlounké vlásky má spletené do dvou copů svázané černými mašlemi. Ačkoli je teplá červnová noc, je oblečená do pruhované mikiny. Z pod černé sukně ji čouhají nožky oděné v černých punčochách. Obutá je do černých balerín s mašličkou. Znuděně houpe nohama a pokukuje po dvojci pod smuteční vrbou. Děvčátko sleduje bledé děvče, jež stydlivě pohazuje hnědými loknami a klopí zraky do země. V tvářích se lehce červená a uhýbá jimi před ústy černovlasého chlapce. Kromě děvčátka je sleduje i hlouček krapet robustních starších dam. S dojmem nenápadnosti se hlasitě chichotají a sdělují si nejnovější klepy ze širokého okolí. Malé děvčátko už přestalo bavit sledovat nesmělou dvojci. Znuděně seskočí ze hřbitovní zdi a vydá se mezi hroby. Monotoním hlasem z paměti přeříkává jméne zesnulých. Zní to jako dávno naučená básnička, z níž jí má učitel, co leží pod starým dubem, zkoušet. Zamíří k partě kluků, kteří se baví čmáráním po soše archanděla Gabriela, jenž se majestátně tyčí nad hroby. Ignorují nadávajícího anděla smrti, který má dnes službu a vesele dál kreslí soše brýle. Dívka se jejich směrem podívá, má chuť se přidat k nim, ale po chvíli usoudí, že jí to za výprask od Smrtky nestojí. Rodinným hrobkám se obloukem vyhne. Už z dáli je slyšet zvuk kostí narážejících do náhrobků a žádosti manželek o oddělený hrob. Zamíří k mauzoleu na jejímž prahu spí hlídač s věčně prázdnou lahví něčeho, co kdysi býval rum. Zevnitř se ozývá hádka už dávno zemřelé hraběnky a jejího manžela. Dívenka nechápavě zakroutí hlavou a pokračuje v cestě dál. Mine hroby pár motorkářů a obyčejných lidí, kteří se rozhodli provětrat. Sedí na kraji svých rakví a tlachají o něčem, o čem nemají ani ponětí. Ale o čem si mají povídat, když tam leží nějaký ten pátek? Děvčátko bezmyšlenkovitě zamíří k bráně, kde sedí smrtka. Znuděně se opírá o kosu a čte si v notýsku, který dostala od svatého Petra u nebeské brány. Pročítá si, kdo je další z živých nařadě a potichu brble, kam se zase bude muset táhnou, aby nějakému chudákovi bez práce uštědřila máchnutí své ostré osy. Přítomnost malé holky nebere na vědomí a dál si stěžuje jaký to má těžký život. Blízko ní sedí anděl smrti, který už dávno vzdal zácharnu archandělovi sochy. Teď hledí Smrtce přes rameno čte si , kde zase bude mít šichtu. Mručivými zvuky přizvukuje slečně z kosou. Děvčátko si povzdychne při pohledu na vyjasňující se nebe. Neochotně se vydá ke svému hrobu. Odžene od svého zarostlého obydlí smečku psů a tulavé kočky, kteří jsou zakopání poděl hřbitovní zdi. Přesně se zakokrháním kohouta za sebou zavře. Opět usíná s dojmem, že věčnost stojí za velký kuloví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Smile | Web | 9. března 2012 v 12:59 | Reagovat

Nádherná.... je to takový ten můj dojem, po smrti. Napsala jsi to fakt výstižně. Jsem zvědavý, s kým si budu já povídat po smrti na hřbitově.... dopadnu jak ta malá holčička :) Zároveň je ale taková svým způsobem smutná.... když vypráví o posmrtném životě malé holčičky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama