Míříme do pekla

12. září 2012 v 15:34 | Slečna Strange |  Povídky a jiné nebezpečí
Myslím, že se asi nakonec zaregistruju na interpals.net ... Díky naší anličtiny nabušené učitelce, kde jsou ty časy sladkého cukru a biče naší Irenky? Ale nejprve to radši řeknu mamce, měla bych...zdůvodním jí to tím, že se chci angličtině věnovat a víc a trochu si ji procvičit s dalším, kdo tak mluví nejlépe s nějakou Britkou...o druhé části mého plánu- skamarádit se s někým s Japonska vědět nemusí. But I didn´t want to write this...
Procházím a promazávám si počítač našla sem tuhle depresivnost.


Kolem mě je hustá záclona cigaretového dým, od nedopladů cigaret v popelníku ještě stoupá kouř. Jakoby se zastavil čas. Rozbité rádio ještě hrčivě hraje. Stará žárovka zavěšená u stropu bliká z posledního. V kdysi kvetoucích květináčích skomírajá zbytky kdysy vonících květin, teď umírají pod tíhou kouře. Našedlé vlhké zdi jakoby se přibližovali a chtěly nás rozmáčknout, Z ulice sem doléhá jen málo šumu, slunečním paprsků ve stupu brání zatažená okna. Pomalu si zapálím cigaretu, malencholicky potáhnu a vydechnu šedavý dým. Rozhlížím se po našem doupěti. Mezi poházeným oblečením leží prázdné flašky a sem tam i buchna. Na stole jsou roztažené zohýbané opálené lžičky, nahnilé citrony a sem tam i nějaké ty drobné. Z plakátu na dveřích se na mě směje Slash z Guns, Nikki z Motley a tvůj oblíbenec Sting. Podivná kombinace, divím se, že jsme je ještě nestrhli v jedné z našich nirvan a delirií. Zamračím se. Nesnáším ty jejich ksichty, ale muziku mají dobrou. V rožku dveří se krčí Joan Jett, zase moje oblíbená. Měli jsme hromadu jejich desek, ale zbyl nám už jen ten tvůj Sting, kterýho stále odmítáš vydat, i když už skoro lezeš po zdi a vyšiluješ z nedostatku matroše.
Ležíš vedle mě, tvé ruce jsou ovinuté okolo mého pasu. Vypadáš tak nevinně, když spíš, vypadáš jako andílek. Spihlé oříškové vlasy ti spadají do obličeje. Cítím na své kůži tvůj vlažný dech. Vjedu ti rukou do vlasů a pročechrám ti je. Opatrně ti prstem přejedu po oblácích na tvých rukách, kdysy byli tak jemné, alabastrové, nepoškozené, teď jsou samý abces.
Šetrně tvé ruce ze svého pasu odvinu. Pomalu velezu z postele. Musím si dávat pozor, abych nešláp na nějakou starou buchnu nebo rozbitou flašku. Posbírám si oblečení, popravdě nevím jestli je moje nebo tvoje, ale nám je to jedno. Obleču se. Vezmu si černou budnu přehozenou přes židli. Na obraz mé obludnost z prasklém zrcadle se zašklebím a prohrábnu si vlasy. Zapálím si novou cigaretu. Obuju si boty a sáhnu po klice.
"Už jsi vzhůru?" zeptáš se rozespale. Otočím se. Rozespale se na mě díváš, vypadáš, že chvílemi nemáš pojem o tom, kde jsi.
"Jdu něco sehnat." odvětím.
"Neříkal jsi, že už skončíme?" zeptáš se.
"Ty snad chceš?" odpovím otázkou jako bych včera nic neříkal.
Smutně zavrtíš hlavou.
"Tak vidíš..."
"Máš peníze?"
"Nějaký seženu."
Sklopíš oči. "Prodej toho Stinga."
Zarazím se, ale posléze jdu a vezmu tvou jedinou vzpomínku na předchozí lepší život. Políbím tě ještě na čelo "Nemusíš..." řeknu tiše. Neodpovídáš, mlčíš. Bez dalších slov se seberu a jdu, ale jakmile za sebou zabouchnu dvěře, opřu se o ně a sjedu po nich na zem.
Je to kolotoč, který neustále zrychluje. Nebude trvat dlouho a prodáme i svý zohavený těla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama