Hotel Rwanda

6. listopadu 2012 v 23:47 | Slečna Strange |  Z truhly
Jsou věci, o nichž nežertuji, ač je to k neuvěření. Nemám na to koule, ačkoli černý humor mám ráda, ale jsou věci, o kterých by se nemělo žertovat. O válce, genocidě, holocaustu...Ne, nemoralizuju, ale kurva už vy pubertální kreténi pochopte, že vážně není sranda, když miliony lidí zemřou kvůli nenávisti a bandě magorů se samopalem. Prostě není, nebyla a doprdele nebude!
Ups, to mi trochu ujelo, ale omlouvají mě moje pocuchané nervy...
Dnes nebudu žertovat, ani nebudu ironická, protože o genocidě se opravdu nevtipkuje.


Píše se rok léta páně 1994, kontitent Afrika, Rwanda, hlavní město Kigali. Paul Rusesabagina pracuje jako manažer hotelu Mille Collines. Žije si spokojený životem, bahatého rwandského obavytele. Je zaslepený noblesou a luxusem bílých turistů a jeho belgických zamětnavatelů, že nevidí vyostřující se situaci mezi Hutuy a Tucii, dvouch místní kmenů. V Hutuech pár století dřímá neodpustitelná nenávist ke svým "příbuzným", je v nich zavrtaná jako červ ve štavňatém jablku. Jsou něco jako africký Hitler, chtějí Tucie vyhladit do jednoho, to ovšem náš hrdina nevidí, aspoň ne tak přímo jako utlačovaní chudší obyvatelé "nesprávné rasy". Žije si ve světě bílého přepychu, pro něž je stále jen "negr" z Afriky, vypíná rádio Hutu power s nechutí, ale netuší, že za pát dní, po vrazdě prezidenta, vypukne teror, na který Hutové tak netrpělivě čekají. Vraždí ženy, muže, děti, starě...kohokoli, kdo je Tuciijský šváb*, nejen je, ale i ty svého vlastního kmene, jež nehodlají přistoupit na jejich politiku mačety a radia**.
Paul je nucen ve svém hotelu ukrýt stovky uprchlíků, marně žádá vojáky OSN o pomoc, ale ti jen slepě poslouchají rozkaz - dostat turisty ze země. Jen tím, že uplatí rwandskou policii a využije svých kontaktů se západem, zajistí aspoň malou ochranu skoro 1300 lidem bez domova utíkajících před Hutuy a jeji samopaly.

Je to silný příběh muže, který dokázal daleko víc než celá OSN se všemi svými vojáky.

Paul je uhlazený, čestný muž, který v západě našel svůj vzor. Ačkoli je Hutu necítí k Tuciium nenávist, aby taky ne, když jeho manželka je Tucijka. To že OSN odmítá jakkoli pomoci uprchlíkům, jej raní, ale neupadá do hluboké deprese, ubytuje ve svém hotelu uprchlíky. Zachovává si svou škrobenou tvář. Je si plně vědom, že za branami hotelu, tam venku ve městě, je plno radikálních vraždícíh monster zanechávající po sobě kvanta mrtvých, znásilňující ženy a vykrádající prázdné zničené domy. Nechápe, jak daleko dokáže zajít lidská nenávist a lhostejnost velmocí k bezduché genocidě.

Film je ispirován skutečnou událostí, genocidou ve Rwandě, v roce 1994, během níž zemřelo skoro milion obyvatel, tedy přibližně 20% populace ve státě. Poukazuje na neschopnost těch veleslavných mezonárodních paktů, jež nejsou schopny pomoci, když jde opravdu do tuhého. Náš hlavní hrdina, Paul Rusesabagina, opravdu pracoval v hotelu Milles Collines, v němž ukryl asi 1268 lidí. Se svou ženou, dětmi a neteřemi žijí v Belgii, za svůj čin dostal ocenění.

Zasáhlo mě a přimnělo přemýšlet, přemýšlet nad tím, jak moc se budeme nenávidět a vraždit, věřit, že nás ochrání OSN a jim podobní. Přimělo mě to hledat informace a přemýšlet. Zasáhl mě, donutil mě pusit slzy skoro na okraj očí, což značí o tom, že je to snímek vysokých kvalit.

* Hutuové Tuciiúm přezdívali švábi na důkaz toho, jak jimi opovrhují
** Mačeta a radio se stali symboly rwandské genocidy. Radiem Hutu power se šířil rasistické myšlenky a výzvy k vrazdění Tuciiů a mačetou byli nejčastěji zabíjeni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama