Medvídek

28. ledna 2013 v 15:16 | Slečna Strange |  Povídky a jiné nebezpečí
Na úvod následují povídky: 1. jsem duševně úplně v pořádku. Netrpím pochybnými filiemi...dobře trpím, ale tak blbě na to nejsem.
2.psala jsem to naprosto střízlivá a za tím si stojím.
3.ale slabým povahám přesto doporučuju plnovou masku.



Malý chlapeček tiše sedí na schodech, poslouchá hádku svých rodičů.
"Tak kdes byla ty, kurvo!?" křičí jeho otec rozlíceně.
"V divadle," odpoví klidně jeho maminka. V norkovém kožichu a lidičkách vypadá jako filmová hvězda.
"Jo jasně? A proto z tebe táhne chlapská kolínská? Byla si za ním, co?"
"Prosím tě, už to přeháníš, byla jsem s Melanie v divadle,".
"To ti tak věřím. Tak jak se jmenuje, hm?"
"A nebo víš, co? Jmenuje se John, je mu pětadvacet, je krásný, urostlý a výborný v posteli," odsekla ironicky.
"Ty?!" do rukou bere bílou bustu Mozarta, chytí ji za její havraní vlasy a uhodí ji do hlavy. Žena vykřikne, ale její další bolestný skřek je utnut silnější ránou. "Běhno!" ještě ji dvakrát si uhodí, než sošku pustí klidně na zem.

S posledními rozsvěcujícími se pouličními lampami si muž zapálí cigaretu. Překročí karmínovou kaluž krve, jež se valí z roztříštěné hlavy jeho ženy. Pohlédne na zakrvácenou bustu Mozarta, ušklíbne se. Jak sladká pomsta zabít ji hlavou jejího oblíbence, jehož hudbu nikdy neměl rád a ona to věděla, snad proto si vždy nahlas pouštěla Figarovu svatbu. Je škoda tak krásného těla, ale říkala si o to. Potřebovala ukázat, kdo je tu pán.
Vyfoukne šedavý kouř, posadí se do křesla, se zalíbením pozruje mrtvé blednoucí tělo. Vyděšený prázdných výraz v očích jej naplňuje jakousi zvrácenou formou rozkoše. Opatrně k ní poklekne. Rozepne krví nasakující se kabát, pod nímž má fialové saténové šaty, ty jí koupil k narozeninám. Jemně ji pohladí po odhalených ramenou, pomalu klesá k jejímu bujnému dekoltu. Oběma rukama jej lehce zmáčkne, jako to dělal kdysi před ochladnutím jejich vtahu. Tvář přiblíží k bělostnému labutímu krku, slastně přivře oči, nasává vůni jejího parfému. Cigaretu v koutku úst rychle odloží do popelníku. Nejprve jí věnuje jen malé zběžné políbení, ale chladnoucí pokožka ztrácející barvu jej nabudí k něčemu odvážnějšímu. Zatímco ústy zanechává po sobě mokrou stopu, směřuje k nehybnému hrudníku, prudkým pohybem rukou roztrhne vršek šatů. S potěšením zjišťuje, že ani dnes si nevzala podprsenku. Divoce zaboří obličej mezi ňadra a s narůstající rozkoší vsune pravou ruku na krémově bílá stehno. Jazykem obkrouží pravou a posléze levou bradavku, pomalu klesá k plochému břichu.

Vědomí jejího nebijícího srdce v něm rozdmýchává ještě větší rozkoš rozlévající těla a zatemňující mysl, ho nutí k dalším odvážnějším krokům. Nakonec se odváží pravou rukou, kterou měl prozatím poleženou jen na stehnu, roztáhnout její štíhlé nohy. Vyruší jej až skřípavý zvuk na schodech. Pohotově se ohlédne, ale zahlédne jen miznoucí cíp dětského županu. Na toho zapomněl! Jeho vzrušení pomalu ustupuje myšlence na malého svědka v dětském pokoji. Jako v transu vyrazí po schodech nahoru.

Malý blonďáček se zatajeným dechem sedí na posteli tisknouc k sobě plyšového medvídka. Slyší divoce blížící se kroky. S hrůzou v očích upírá na dveře, jimiž po chvíli vstupuje jeho udýchaný otec. "Co se stalo mamince?" pípne vyděšeně. Jeho otec vypadá jako bestie jdoucí po stopě oběti. Potácivě se k němu blíží jako smyslů zbavený.
"Tati?"
"To nic. Teď půjdeš k mamince, jistě už na tebe čeká," zasyčí vrhajíc se po jeho krku. Stačí jen silnější stisk a v rukou mu zůstává jen bezvládně tělíčko. S otcovskou láskou jej uloží do postele. V kapse nahmatá krabičku cigaret. Svižným krokem schází po schodech, polonahé tělo jeho ženy obejde jako by nic. Pokračuje dál do garáže, usedá do auta s klidným vědomím, že nezanechal dům beze svědků. Ovšem zapomněl na malého medvídka ležícího na zemi v dětském pokoji.


Pozn.: Pokud jste se dostali až sem, jste dobří, méte bod. Opravdu jsem v pořádku (podle mých měřítek), ale mé múze psychopatce neporučím, navíc toto je tak nevinné tema, že prostě chtělo znásilnit ;D.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pukina | E-mail | Web | 28. ledna 2013 v 15:37 | Reagovat

Ufff...Hledám slova...Četla jsem to ze zatajeným dechem a taky nejsem psychopatka:) I když je příběh smyšlený, bohužel někdy je to i realita O_O

2 Andrew Wild | Web | 28. ledna 2013 v 16:55 | Reagovat

No, abych pravdu přiznal, tak jsem tedy čekal něco mnohem více psycho. Ale i tak je to docela nepříjemné a nehezké. Děsivé potom ale je že někteří lidé jsou toho bohužel schopni.

3 Robka | E-mail | Web | 3. února 2013 v 17:16 | Reagovat

Už dlouho nejsou výběry na Téma týdne, a tak jsem se rozhodla udělat svůj vlastní. Tvá povídka mě zaujala a tímto ti chci oznámit, že jsi v mém výběru. Bude k vidění zítra u mě na blogu a odkaz na něj dám taky na blog Tématu týdne.

4 Laň | Web | 4. února 2013 v 19:15 | Reagovat

Oh. To je silné. Ale čte se to jedna báseň.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama