Excuse me while I kiss the sky

20. března 2013 v 18:10 | Slečna Strange |  Strange v patologický teoriích
Chce se mi psát...o mé vzteku, neustálém zklamání v lidech. Neschopnosti pochopit, proč někdo nerespektuje můj názor, když já ten jeho ano. O mé nenávisti ke světu a lidem. Strachu ze vzbouření počítačů, nenávisti k USA (má leska k jejich hudbě s tím nemá nic společného a některým filmům jakbysmet). O nepopsatelných pocitech prázdna, která pociťuju, když dřepím ve třídě plné lidí, s nimiž si nemám, co říct. O pizdě angličtinářce, jíž bych nejradši vmetla do ksichtu, co si o ní myslím, ale na to jsem jednak až moc dobře vychovaná, mám svou hrdost narozdíl od ní a navíc se snažím ovládat svůj vztek, sic díky tomu padám na držku. O tom, jak jí chci od plic říct něco ve smyslu: "Tohle ze mě udělala společnost, smiřte se s tím." nebo ji prostě poslat do prdele.
Nechci psát o ničem z toho, ale zároveň chci popsat pocity v rozporu s tím, co je nad touto větou. Chci psát o radosti z maličkostí. O dnešním zářivém slunci, tyrkysové obloze, vůni jara ve vzduchu. O kloučkovi v knihovně smějícím se nad knihou o mořském světě. O blaženosti vznikající z pouhého prolistování Kapky jedu od Rimbauda, přeštění jednoho verše, staré aroma té knihy. O radosti z nalezení tří prvních dílů Stopařova průvodce po galaxii. O pocitu míru v duši, který jsem pocítila při procházení mezi regály plnými knih v městské knihovně.
O potkání srnky, od níž jsem stála pár metrů, o kachnách čeřících svými křídly hladinu rybníka. O pomalu zelanající se trávě, o stínech domů na cestě. O pomíjivosti krásy světa. O mé lásce k Oscarovi a jeho Slavíku a růži. O zapadajícím slunci, které právě vidím. O tom, jak se těším do Paříže. O tom, že se chystám přečíst Iljadu. O mém přání tančit v májovém dešti. O krásných melodiích japonské maditační hudby, kterou teď poslouchám. O mé fascinaci zpěvem ptáků. O dojetí z prosté krásy probouzejícího se lesa ze zimního spánku.
Ale zároveň se chci ptát: Proč se ze světa ztrácí schopnost vidět obyčejnou ryzí krásu a proč nikdo nechápe mou naivní fascinaci maličkostmi a morbidní touhu rozebírat tabu?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sentencia | Web | 22. března 2013 v 8:42 | Reagovat

a tom právě život je - o té rozporuplnosti. I když se cítíme mizerně, tak se vždycky najde nějaká maličkost, která nám udělá radost. Je to sice jako kapka v moři, ale to moře je přece z kapek složené, ne? :)

2 Kája Havlová | E-mail | Web | 27. března 2013 v 16:40 | Reagovat

Ahoj, píšeš moc krásně pesimisticky :D . Jinak mít z malých věcí radost, je věc, co mnoha lidem chybí, což je moc velká škoda, ale po lidech nemůžeme chtít všechno, že? I když; mít radost z maličkostí je jedním ze zákonů a tajemství života a je to ta nejzákladnější věc, kterou by měl mít každý čistý člověk. Člověk by pak musel mít radost z toho, že:
- dostal 1 z matiky
- ráno se vzbudil a nespadl z postele
- dostal se do školy a cestou ho nesežral medvěd,..
Jinak vím, jak to myslíš. Musím se ale přiznat, že ani já nemám radost z každé maličkosti. Musím ale říct, že mi udělalo velikou radost, když jsem dostala první jedničku- pak už mě to jakž-takž omrzelo. Skoro...
Ten Tvůj článek začíná pesimisticky, ale jak jsem se dopracovávala na konec, připadalo mi to takové jasné, světlé- víš jak to myslím?
Šlo by říct, že já tu tvoji ,naivní´ fascinaci chápu a vůbec mi nepřipadá naivní. Ten obrázek je hezký- mám ráda takové gotické věci...
Píšeš moc krásně. :D

3 Strange | Web | 27. března 2013 v 22:18 | Reagovat

[2]: Díky, ale tady ani tak nešlo o umělecký styl, je to jenom deníkový výkřik. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama