Vaše baterie je vybitá

14. března 2013 v 17:11 | Slečna Strange |  Strange v patologický teoriích
Chtěla jsem psát, zveřejňovat, komentovat...zase nic. Tentokrát za to nemůže má prokrastinace, lenost, nechuť, náhlý přepad úzkosti, ale výdobytek 21.století-ďábelský vynález jménem wifi. Občas (vlastně skoro pořád) si přeju žít tak o šedesát let dřív. Jo, vím, ta doba nebyla med, ale člověk nebyl svazován technikou jako teď. Má paranoia, že nás jednou ovládnou počítače, by nebyla přiživována vědomím, že bez připojení nejsem schopna zveřejnit ani tečku a ty kratochvilnosti kolem školy nepočítám. Tak tedy sídlím na parapetu a kradu wifi z blízkého penzionu, což je mimochodem pěkně na pytel, poněvadž mi co chvíle vypadává, ale aspoň jsem si konečně udělala malý pořádek v komplu a dostala se k té tašce, kterou mám už nějakou rozdělenou a mám cíl, ji dodělat než pojede do Paříže.

Tento týden je divný, až příliš rychlý, chladný, nezábavný, veškerý jarní náboj z minulého týden úplně vyprchal, ale má chuť péct a zkoušet ty zdravé prkotiny zůstává. Ačkoli jsem 80% samotář cítím se osaměle, chybí mi někdo, komu bych mohla vysypat cokoli, na co vzpomenu a on by se nerýpal v podstatě, neřešil by, proč dělám to, co dělám. Potřebuju prostě obejmout. Ne že bych neměla "přátele", ale není to nikdo, komu bych se svěřovala a Nee-chan je tak daleko a intrácká wifi neochotná. Chybí mi pan X, zasraně mi chybí, občas mám pocit, že ho vídat do čtvrťáku nevydržím, ale zase mám úseky, kdy to beru jako hotovou věc a netrápí mě to, konečně začínají převládat. Avšak i tak nebudu schopna si ještě nějakou dobu někoho pustit tak blízko ke své podstatě. Ač je to už rok, ač se jevím jako potvora, prospěchářka, sobec, mrzuté invididuum, když jsem zamilovaná tak pořádně. Kdybych mohla vrátit čas, nešla bych v ten večer ven, zahájila bych předčasně svou kariéru člověka z podzemí. Ale to je coby kdyby...
Má neschopnost zbavit se veškerých citů k němu, mě pomalu sžírá, ač ne tak moc, ten největší kus mě už spořádala. Můj strach z citů je až komický. Vyhýbám se panu P od té doby, co mi den před odjezdem do Vídně vyznal lásku, a já zakoktala něco ve smyslu, že je mi líto, ale nemůžu mu jeho city opětovat, sic naše přátelství bylo jedno z nejlepších, co jsem kdy udržovala. Já ani navám jestli jsme ještě kámoši, sakra, já nevím jestli mě pořád miluje...Chce přestoupit na jinou školu a nejsem schopná mu jako kamarádka pomoct, jen kvůli pár pitomým slovům...Potřebuju se schovat před světem do něčí náruče.
Je mi asi jako na čajovém dýchánku na dně moře s Klouboučníkem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 es ef | Web | 17. března 2013 v 10:19 | Reagovat

I samotáři bývá často s někým dobře. Sama to znám.

2 Sentencia | Web | 20. března 2013 v 13:11 | Reagovat

úvodní odstavec mi trochu v něčem připomíná článek, který jsem tenhle týden zveřejnila na blogu. Technika je mrcha... a nejsmutnější je to, jak moc jsme na ní závislí.
A o závislosti na lidech (zvláště některých) radši ani nemluvím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama