Plno písniček a pointa žádná.

19. července 2013 v 22:47 | Slečna Strange |  Strange v patologický teoriích
Asi začnu pojmenovávat tyhle deníkové sračky (odporné slovo, ale lepší výraz pro to neexistuje) podle písničky, kterou právě poslouchám nebo podle toho, co mi právě šveholí který zpěvák do ucha. Představa názvu "Sexy, naughty, bitchy" nesouvisejícího s kapitánem Jackem mě poněkud děsí.

Sleduju Arrowa a cpu se zeleninovým salátem, teda sledovala a cpala. Bylo to fajn. Celé prázdniny jsou zatím fajn. Pár lidí ze třídy, s němaž udržuju napodobeninu vztahu se domlouvá na horolozeckou stěnu. Zatím jsem v náladě, kdy půjdu, pokud nebudu v práci.
Pomalu se chystám do Itálie (pokud to nevíte, letím tam v Říjnu na třítýdení stáž do Rimini), pokouším se do hlavy se nacpat pár fráziček, jezdím prstem po mapě a stalkuju okolí na gůgl meps. Můj největší problém je, zcela nečekaně, jestli se bojím lítání. V životě jsem se tím nepřepravovala. Bude vtipné až zjistím uprostřed letu, že trpím aerofobií.
Ještě vtipnější bude až odpálím, samozřejmě omylem, italskou chemickou továrnu nebo firmu.

Příští týden se bude u nás v pokojí malovat, což se znamená drastické kramování nashromážděných věcí, což chorobně miluju. Probírání oblečení, starých časopísů, kosmetiky a všeho možného je moje úchylka. Miluju to. Naplňuje mě to nostalgií. Když jsem byla mladší nahrazovala jsem si tím nesplněný sen dráhy archivářky a historičky, popřípadě archeoložky. Ani nechci vědět jestli to má odborné psychologické pojmenování.

Ty pruhovaný legíny z Gatu jsem si měla vzít.



Mám brýle jako měla Janis (takový ty lenonky) cítím se krutě cool. Jsou bezva. Ještě mi chybý černá rtěnka, buřinka nebo něco podobného a kratší sestřich, které se ho snad dočkám (do srpna je dlouhá doba). Objevila jsem fajn sushi bar, musím tam někdy zajít a vzít sebou domestikovaného pana M.

Už jsem se konečně smířila, že sledovat pana X můžu jenom po koutku oka jako špeh. Nechat si utíkat ty jeho zatraceně krásně modré oči, protože mi jeho pohled doprovázen s šepotem "Vílo." nikdy už nebu souzen. Jo, zvykla jsem si na samotu. Je to náhodou super. Jako předtím. Mám svůj svět a tohle všechno jsem napsala pře deseti minutama a nemám absolutní páru, jak psát dál. Asi řeknu tohle, pokud jsem předtím psala o tom, jak je mi fajn, tak teď bych zatraceně někho blízkého potřebovala. Bohužel toto všechno mám v genech. Samotu. Asociálnost. Jinost. Well. Well. Dělám si to sama. Já vím. Jsem jen cynický idiot nechopný jakékoli sociálnosti.


Když tak tohle poslouchám dostávám neukojitelnou chuť na film s Kinskim nebo Brandem. Ach nebe. Já se měla narodit ve dvacatém století, prožít si začínající zkázu a ne být v jejím rozpuku.
Měla jsem buď tancovat v tančírně u jazzu nebo ve Woodstocku u Jimiho kytary. Nesnáším tuhle přetechnizovanou dobu. Toto mám taky v genech. Otec se měl narodit za Rakouska Uherska a já ve dvacátých létech v Anglii nebo v Irsku. Není to jen v modě, hudbě, technice, ale v době.
Btw...let it be.

Musím zcela neprokrytě říci, zatraceně mi chybí ty bludy mých spolubydlící na intru. O tom, jak tato doba nevnímá krásu, jak je na nich vychovatel zasedlý, jak milují jazz a blues (a psolouchají Aguileru, nazývají Janis "kurva vyzpívanou borkou" (škoda, že jsem v té době němla po ruce cokoli ostrého, třeba vidličku), o jejich vážných problémech. Nemám se totiž čemu tiše smát.
Je to možná hnusné. Představte si být v mé kůži v téhle společnosti, to je jako být Hannibalem na večeři s vegany. Ne, nechybí mi to.


Co se to se mnou děje? Vyplachuju si tu žaludek místo něčeho hodnotného, místo nějakého článku o knihách, hudbě, filmech, povídkách, úvah... Možná se potřebuju vyzvracet ze všech pocitů, abych mohla fungovat dál. Pocitů?
Jakých pocitů?
Pocitů blaha?
Z toho, že právě poslouchám Bowieho?
Nebo proto, že máti je opět nesmyslně vynervovaná?
Není třeba.
Je mi odporně dobře.
Vážně.
Právě jsem zjistila, že Stephen Amell hrál v jednou teplým seriálu, pokud to je on, který jsme v zimě sledovaly s Jasem v mezičase mezi stažení dalšího teplýho seriálu, který jsme sledovaly jenom kvůli Dylanovi (jediný solidnější herecký výkon). U zkrocené hory, za co? Velikonoce mám z toho ještě teď.
Jo, je to ten seriál.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama