so mighty so hegemonic so hating so desecrating so there so nowhere so hurting we fall between indifference rejection and the whole fucking wall we fall

21. srpna 2013 v 22:05 | Slečna Strange |  Napsala hudba
Jsem vycucaná...psychicky i fyzicky, ale zároveň se cítím svobodně jako zdivočelý kůň.
Jsem plná inspirace, ujasňuju si, jaká jsem, úzkost řeším hudebními objevy, jsem platonicky zamilovaná do dvou "kluků", vylepšuju oblečení, chystám se vyzkoušet shibori a šitou batiku a chodím do práce.

Jsem natěšená do Itálie, jelikož předcestovní stres přijde až v letadle. A momentálně využívám chvíle, kdy mám náladu na "blogaření", protože většinu času trávím zápasem s otráveností a divným povitem u žaludku.


Ale jinak jsem v pohodě.
Naštěstí díky volné chvíli práci, kdy jsem mohla číst (a taky jsem četla- Hobbita), jsem zahanala morbidní myšlenky totčící se kolem...no to je jedno. Bohužel na blízku žádný chrabrý rytíř v podobě Jimiho Hendrixe ani Johnyho Cashe nebyl, takže dnešní první den byl...bored. A já trávila většinou opakováním kvoty od Kat "Je to hnus."

Včera jsem řed usnutím jsem přemýšlala, kam vlastně patřím...
Jedovatá kritická pesimistka se sklony k odpornému realistickému optimismu. Milující komixy, mangu, anime, fantasy, diy, westerny, cestovaní, vaření. Nesympatická milovnice různorodé kvalitní hudby (The Doors, Jimi Hendrix, Motorhead, Zaz, Placebo, David Bowie...). Se zálibou v psychopatech (Klaus, Sid, Richey...). Nesnášenlivá zápalená whovianka se samotářským pudem.

Vrátila jsem se ke psaní. Rozhodla jsem kašlat na "chci tááááák moooooc vydat knihu" a rozvíjet dál svou zálibu v psychikách postav. Tohle byl asi klíčový problém v mé krizi. Překonat vztek a jít si po svých a hlavně se zbytečně nevzrušovat nad "dívkami mého věku s inteligencí zeleného rajčete".
Absolutně nemám páru, o čem budu psát, pokud nemluvím o shipování.
Možná moje imaginace hodit na papír.
Možná.

Když tak nad tím uvažuju, jsem vlastně celoživotní hledač seba sama, poněvadž nikdo mi nedal mapu a narozdíl od jiných nemám moc přátel, kteří by mě vedli.
Je krásné, jak mi někteří dávají kázání a neví přitom dost věcí, které kdyby jen tušili, mlčeli by nebo žvatlali ještě víc,
Je to složité. Pohybuju se mezi očistcem a peklem, ale procházím pouští.
Nenávidět? Milovat?
Připadám si jako z jiné planety.
Chci ve svých skoro plných létech moc? Znát seba samu. Ale čím víc se analyzuju, tím víc se děsím, tím víc jsem neschopná mluvit ve společnosti cizích lidí a s těmi, které znám ztrácím řeč.


Jsem plná rozporů a přívěšek jin a jang, který se mi houpe na krku mi má stále připomínat, abych držela v rovnováze obě Strange a Jasona. Krásně se o tom píše, nicméně praxe je taková, převládá ta protivná Strange topící se v ropné skvrně vlastní úzkosti.

Ale bude víkend, naši z domu a já sama...asi bych měla jako správný týnejdžr uspořádat party hard...takže já, čaj a Klaus Kinski a Faye Dunaway plus hromada ovoce. A v sobotu udělat ratatouille...
Pak návštěva příbuzenstva do skříně.
V pondělí znovu do práce...
To další do školy...
Nepříjemné nákupy do školy...
Ale konečně vypadnu...

Měla bych napsat něco smysluplného.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 James | Web | 22. srpna 2013 v 7:09 | Reagovat

Ti kluci v závorce mě vyděsili. Napadá mě že jsou to buď nějaký starci, a nebo někdo typu osazenstva 1D.
K tomu popisu - westerny jsou skvělý (hlavně the good, the bad and the ugly)a Hendrix ještě lepší. Haha, have you ever been, to electric ladyland? A Doors a Bowie, a Placebo.. hmm.
A je v pořádku teď hledat sama sebe. To každej v tomhle věku.

2 Strange | Web | 22. srpna 2013 v 16:03 | Reagovat

[1]: Popravdě neměla jsem páru, jak je nazvat. Jeden je dávno z puberty venku, ale do muže má daleko a ten druhý...prakticky kluk, nicméně duchem úplně někde jinde než většina jeho vrstevníků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama