Přetlak.

16. prosince 2013 v 22:49 | Slečna Strange |  Strange v patologický teoriích
Od mého příjezdu z Itálie se toho hodně stalo, je skoro fascinující kolik. Poznala jsem spoustu lidí, udělala spoustu bot, nabrala zpět svou inspiraci, chuť do života, stihla oboje ztratit a opět těžce nabrat. Nikdo nepíše, nebo aspoň ti, o jejichž slova stojím. Nervuje mě to. Všichni jsou v útlumu a já mám chuť křičet do světa. Hodila jsem své dilemata za hlavu, začala jsem tolerovat Vánoce...místo toho inhaluju vůni čajové svíčky a černého čaje od Slečny Vé. Moje samota je opět mou součástí, ale trochu jinak. Je opět nevítaně vítaný host, který si v poklidu čajuje a vyčkává. Poslechla jsem Jasonovu radu: "Těm, co máš ráda, to dávej na jevo a už se neboj." Tak teda bojuju. Bojuju se svým strachem mluvit a žít.
Čím víc se blíží moje papírová dospělost, tím víc přemýšlím. O všem a o ničem. Zjisťuju, že němám páru, kudy se mám ubírám a že se nemám o co opřít. Co mě to napadlo, že studuju to, co studuju? A jít na vysokou nebo ne? Co sakra mám dělat? Z čeho maturovat? Sedět nebo se hádat s blbcem?
Je to všechno vlastně docela vtipné takovým tím zvráceným způsobem.
Co se mnou, Vesmíre, zamýšlíš?

Vlastně celý tento systém je nesmírně vtipný. Všechno obráceně. Proč to dělat normálně, když to jde pokrytecky a šíleně? Proč být lidmi, když můžeme být bandou idiotů?
A nebo...to je je vlastně úplně jedno.
Jsem unaená z toho, že jsem pořád z něčeho unavená.
Ale...who cares?
Moje nutkání se vypsat prchlo, společně s energií. Je to jenom sladká opojnost a hudba. Miluju hudbu. Říkala jsem to už? Jenom ona mi dává naději, že všechno není tak v háji. Vlastně mi ji minulý čtvrtek dodal i kamarád mé nové spolubydlící (dlouhá story- slečna Duhová zdrhla a přišla El), s nímž bych si v dohledné době docela ráda ještě popovídala, což asi nevyjde, ale co už...
Je fajn potkat někoho, kdo vyrůstal na Janis.
Poslouchám fajn písničku. Myslím, že zazněla v Perks of being a wallflower, což vám doporučuju i nedoporučuju, uvrhne vás to do hluboké deprese a budete ronit slzy krokodýlích rozměrů.

Hm...chtěla jsem opravdu toho napsat víc...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magdaléna | Web | 19. prosince 2013 v 20:31 | Reagovat

Jsi báječně nekonkrétní... a to mě baví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama